Musíme si dávat bacha

Na otázku, jestli se nebojí, že se role otočí a roboti si z lidstva udělají svoje otroky, Sebastian odpovídá, že se vzpoury strojů neobává, problém vidí jinde: „Je to strašně zneužitelné námi lidmi, protože umělá inteligence dává běžným lidem moc, která normálně stála spoustu peněz a úsilí.“

Prochybovat se k výsledku

Zkušenosti nepřichází samy, ale cesta k nim vede přes pokusy, které ne vždy skončí úspěchem. „Největší výzva byla elektronika, která mě ale ve výsledku hodně baví a dala mi dost zabrat miniaturizace. Nahradil jsem v servomotorech elektroniku, která tam je, tam byly problémy s napájením,“ jmenuje zádrhely při vývoji Arnolda Sebastian. Výzvou pro něj taky byla stabilizace, protože dvounohý robot se musí potýkat s tím stejný jako člověk – a to s hledáním rovnováhy při chůzi. Na rozdíl od lidí se ale dá u robota prostě jen upravit mechanická pánev.

Jestli byly i chvíle, kdy chtěl s projektem skončit? Byly, ale touha přijít problému na kloub byla silnější. „Vánoce jsem nestrávil úplně ve vánoční náladě. Bylo to období velké frustrace. Musel jsem desky objednávat asi třikrát a nebylo moc času. Když už jsem to objednával potřetí, tak jsem si říkal, že jestli to nebude fungovat, tak končím. A ono to úplně nefungovalo a musel jsem to opravit,“ směje se středoškolák s tím, že ho jednoduše baví překonávat překážky.

A co dělá při velkém záseku? „Když mě přestane bavit jedna část, tak přejdu k druhé.“ Od mechaniky přes elektroniku ke konstrukci a zase znovu.

Hlava Terminátora

Arnold měl mít původně jen nohy a pak hlavu. A ta nakonec rozhodla o jeho jméně. „Našel jsem si hlavu terminátora, tu jsem vytisknul, vydlabal, a tam jsem chtěl umístit elektroniku. Proto se jmenuje Arnold, i když ten aktuální už ho teda tolik nepřipomíná,“ dodává Sebastian s tím, že nakonec přidal i ruce, takže čtyřiceticentimetrový robot už opravdu podobá stavbou těla lidem.

Postupné úpravy a zlepšování jsou něco, co mladého robotika žene dopředu. Současná verze má na sobě například LiDAR, který pomocí senzorů dokáže prozkoumat své okolí. Když na podobné technologii pracoval Sebastian v začátcích, potřeboval pro zmapování svého pokoje čtyři roboty, kteří jezdili po obvodu místnosti a vytvářeli mapu. „Teď jsem to nahradil touhle jednou součástkou, tak chudáci skončili v zapomnění. Doufám, že to stejné se nestane Arnoldovi,“ směje se nad svým výtvorem.

U „rozhlížení“ se po světě rozhodně nekončí. Arnold se už teď může těšit na akcelerometry, které budou měřit zrychlení končetin. A velkou výzvou je pro Sebastiana strojové učení. To chce využít na to, aby Arnolda naučil chodit a ten se pak sám zlepšoval, stejně jako třeba batole.

Robotika je krásná, zkuste to

Jako malý chodil do robotických kroužků a jezdil na tematické tábory, dnes je sám v roli vedoucího a maximálně si to užívá. „Kruh se uzavřel a teď se snažím já nadchnout nové lidi pro robotiku. Hlavní je ukázat jim něco, co by je mohlo bavit. A když je to bavit nebude, tak můžou dělat něco jiného třeba jít na medicínu. Hlavní je, aby člověk dělal to, co mu dává smysl.“